místo pomoci kudla v zádech.. aneb psychiatrička zralá na blázinec!

Jste tu správně. Je dobře, že tu jste. Vy potřebujete pomoc!

tenhle článek je pro mě hodně emoční a trvalo mi dlouho, než jsem ho byla schopná napsat..

Nejste normální, nikdy jste nebyla a asi nikdy nebudete!

– takhle zněla slova mé bývalé psychiatričky po úvodním sezení

věřte mi, že nic takového opravdu slyšet nepotřebujete.

jste tam, protože chcete pomoc a ne poslouchat urážky a výsměch.
v následujích řádcích vám povím svůj zážitek.
po jeho přečtení si sami můžete udělat obrázek na současné zdravotnictví 😉

ještě chci podotknout, že to byla moje první a taky poslední psychiatrička.
S jistotou můžu říct, že už do konce života nenavštívím ani psychologa ani psychiatra. Tyhle dvě nebo tři návštěvy mi totiž od základu změnily pohled na lékařství, lidi i život jako takový. je to už půl roku a konečně jsem o tom schopná psát a dívat se na to z dostatečného nadhledu.

Proč jsem tam vůbec šla?

tohle je hodně dobrá otázka. ale jednoduše řečeno jsem chtěla sama sobě pomoc.
s někým nestranným si promluvit, ulevit duši a otevřít oči 😉
utřídit myšlenky, svůj život a odstranit některé neduhy, které se se mnou táhly.

měla jsem v té době hodně špatné myšlenky.
můj svět byl jeden velký chuchvalec smutku, stresu, beznaděje, zoufalství..
utápěla jsem se v depresích, špatných náladách, všechno jsem viděla černě, nic se mi nedařilo.
párkrát jsem se psychicky zhroutila.

podpory rodiny jsem se nedočkala, tak jsem se rozhodla zajít k odborníkovi.
vím, že by mi stačil psycholog, ale v okolí žádný nebyl, tak to padlo na rovnou psychiatra (přesněji na psychiatričku). přeci jen by měl jejich léčebný program fungovat na stejném principu jen s rozdílem, že psychiatr může předepisovat léky.. ale jít k ní byla obrovská chyba!
ještě když jsem se u ní byla objednat, měla jsem z toho moc dobrý pocit. Ordinace byla příjemná a ona vypadala mile..
pak ale přišla studená sprcha!

první, druhá a poslední návštěva

první minuty sezení šly podle plánu.
dávala si dohromady údaje o mně, o mé rodině, o zdravotním stavu.. prostě klasické oťukávání na začátek.
pak jsme si začaly povídat a šlo to z kopce.
po celou dobu mě ta ,,milá“ paní doktorka ponižovala, posmívala se, dělala ze mě pitomce.
všechno, co jsem jí řekla, obrátila proti mně..

co přesně dělala?

krom arogantního chování se také vysmívala..
posmívat se člověku, co potřebuje pomoc? to je prostě moc!

to ale nebylo všechno:

1) hned při první návštěvě mi předepsala antidepresiva

nevěděla o mně defakto nic a hned mě odsoudila k braní léků.
mně se to úplně nezdálo, tak jsem je prostě nebrala.
cítila jsem se dost silná na to, aby mé problémy vyřešilo povídání.. Věděla jsem, že to zvládnu. a to jsem jí také při druhé návštěvě řekla. co se dělo pak, to mě uzemnilo 😀
když se paní doktorka dozvěděla, že nebaštím ty úžasné happy pills, byla neuvěřitlně zlá a dokonce mě chtěla vyhodit z ordinace, protože jsem neuposlechla její ,,rozkaz“!
prý takhle nemůžeme společně fungovat, protože já jí musím poslouchat, protože jen ona to se mnou myslí dobře a jen ona ví, co je pro mě nejlepší.

Ne já, ale jen ona!

trošku jsem to nepobírala, ale vstřebala jsem její výstup a dala jsem jí ještě šanci.

jen tak pro představu – dala mi antidepresiva, která jsou celkem silná. měla jsem začínat na 1/3 a postupně dávku zvyšovat na celou tabletu. s tím, že si myslí, že jsem na tom natolik špatně, že i celá ,,koňská“ dávka bude v mém případě málo 😀 takhle soudit po pár minutách, co mě viděla – to je jiná liga 😀

2) také mě paní doktorka poštvávala proti mé vlastní rodině!

prý se nemám s nikým bavit.
nemám se svou rodinou sdílet vůbec nic ze svého života.
moje rodina o mně nemá vůbec nic vědět, protože jim je do mého života prd.
je špatné se bavit se svou rodinou.
nejsem v pořádku, když se s nimi bavím..

tenhle názor mě upřímě hodně překvapil a raději jsem její radu (nad zlato) hned vypustila z hlavy 😉
při další návštěvě jsem jí řekla, že jsem se bavila s rodiči o tom a o tom a ona byla zase úplně šílená.
znovu jsem totiž neposlechla!
prý se mám konečně vzpamatovat a prostě se s nimi vůbec nebavit!

to už bylo silný kafe, ale ještě jsem to přešla.. jak se říká, do třetice všeho dobrého a dala jsem jí poslední šanci..

3) no pak přišla poslední kapka..

řekla mi, že nejsou špatní lidé kolem mě, ale že ta špatná jsem jen a pouze !
za všechny útrapy, které se mi staly, si můžu jen .
za to, že mě ve škole šikanovali si můžu , protože jsem nikdy nebyla normální!
prý už jako dítě jsem byla divná, tak proto mě nikdo neměl rád.
ani teď nejsem normální a asi nikdy nebudu!

přes tohle jsem se ale už přenést nedokázala a rozhodla se téhle ,,božské“ terpie dobrovolně vzdát 😉

třešničkou na dortu bylo, když si při sezení paní doktorka z nervozity trhala nehty.
ano, čtete dobře!
když zvedla ruce, bylo tam x otrhaných nehtů 😀
(pokud se vám zvdnul žaludek, tak se všem ze srdce omlouvám 🙂 ) ale tohle jsem si nemohla odpustit 😀

po tom, co se ze mě snažila udělat regulérního blázna a snažila se mě o tom přesvědčit, mi došlo, že to ona není úplně v pořádku, když si musí své komplexy žehlit na pacientech.

nejlépe vystihující fráze na tohle všechno je, že je moje bývalá psychiatrička zralá na blázinec!

poslední dva hovory

po dvou týdnech jsem sebrala odvahu a šla jsem zrušit další naplánovanou návštěvu, protože jsem to přestala zvládat.
nejprve byl pokus o osobní ukončení terapie, to se ale nekonalo, protože jsem ji v ordinaci nesehnala..
pak přišel na řadu telefon 😉
když jsem jí s díky oznámila, že už nadále nechci pokračovat, tak to nemohla vydýchat..
přesvědčovala mě, že bude nejlepší, když ještě přijdu a pak to ukončíme. to jsem odmítla, protože jsem ji už nechtěla nikdy vidět!
pak mě začla vydírat, že pokud nepřijdu, tak už k ní nemám nikdy chodit.
pokud se mi přihorší, že mě znovu nepřijme..
no i to jsem ustála a řekla jsem, že děkuju, ale že další terapii nechci 😉

už při děkování jsem slyšela, jak těžce funí to telefonu a cítila jsem, že by nejraději ihned zavěsila. klidně bez rozloučení.. ale udržela se a rozloučila se jako normální člověk. sice ne moc příjemně, ale jo.

asi o 14 dní později mi při snídani zazvonil telefon. v hlavě mi blesklo, kdo po mě může takhle brzy ráno něco chtít, tak jsem to vzala.
no a nemohl to být nikdo jiný, než moje ,,milovaná“ paní doktorka. byla jako vyměněná! milá, ochotná.. říkala, že akorát uzavírá mojí kartu, že je moc ráda, že je mi líp a pokud budu v budoucnu cokoliv potřebovat, tak ať se jí klidně ozvu, že mě ráda vezme!
otočka o 360° !
s díkem jsem hovor ukončila a byla jsem ráda, že od ní mám definitivní pokoj 🙂

mělo tohle martýrium něco do sebe?

byl to nářez!

vydržím hodně, ale po každém sezení jsem byla psychickyfyzicky úplně na dně.
za tu chvíli ze mě paní doktorka dokonale vysála život!
byla jsem jak tělo bez duše, vyčerpaná a jen jsem brečela.

všichni mě přesvědčovali abych tam vydržela, ale já už nemohla. nevydržela bych ani o píď víc..
nemohla bych nadále poslouchat ty její řeči.
snažila se mi prach sprostě vypláchnout mozek a udělat ze mě blázna! a to prostě nešlo..

ale díky ní mi došla spousta věcí 😉
došlo mi, že jsem normální i když mám nějaké problémy (ty se dají ale řešit a může být všechno jako dřív 🙂 )
došlo mi, že jsem vlastně moc vděčná za svou rodinu; že jsem silnější, než jsem si kdy myslela; že život není jednoduchý; že jsou mezi námi hodně zlí lidé a že i ti, kteří se tváří jako spasitelé, tě můžou bezproblémů zničit!

takže ano, krom pár týdnů, kdy jsem si procházela peklem, mi to bylo ku prospěchu 😉
a i když si s sebou nesu dál své břímě, tak je mi líp, než kdy dřív 🙂

Pokud vám přišel příběh třeba i vtipný, tak to úplně chápu. zpětně mi to taky přijde až neuvěřitelný a nad některými pasážemi se bavím 😀

ale psát to v době, kdy jsem to prožívala, tak bych u toho brečela jak Alík.. byl to opravdu hodně emotivní zážitek..

a jestli kolem vás někdo prožívá něco podobného, tak mu pomozte 😉
není nic horšího, než v tom člověka nechat plácat samotného!
a pokud si stěžuje na svého psychiatra, tak mu to věřte 😉 protože mě to nikdo nevěřil, všem to přišlo úplně normální.. prostě mě v tom nechali a ještě si mysleli, že jsem divná, když mi ta zázračná léčba nepřišla normální..

moc se o takových věcech nepíše, což je škoda, protože i když to není zrovna pozitivní téma, tak byse o tom mluvit mělo!

Určitě to může pár lidem pomoc

 

a ne, opravdu nejsem blázen! 😀

 

Ladia
Mojí vášní je umění a život. Mým životním cílem je dělat svět lepší, jednodušší a krásnější. Moje cesta ke štěstí >>