tisíc podob obtěžování

slizské chování, vulgární narážky nebo vynucený tělesný kontakt

i takovými situacemi jsem si za svůj život prošla
Bylo to opravdu těžké a nemluví se o tom lehce..
ale i tak chci v tomto článku napsat něco víc.
a poukázat na to, jak velký dopad na mě (nebo kohokoli jiného), tohle pro někoho zdánlivě zábavné chování, může mít.

název je možná maličko přehnaný, ale kdo si něčím podobným prošel, tak mi určitě potvrdí, že žádná slova tenhle ,,zážitek“ nemůžou dostatečně vystihnout..

obtěžování ve škole

Mimo šikany od spolužáků (o které chystám také napsat člének) mě obtěžovalo pár kluků ze školy.
nejsem ani cíťa ani histerka, ale oni byli opravdu vlezlí slizouni.
měli pořád nějaké vulgární narážky, byli neskutečně dotěrní. bylo mi z nich zle. měla jsem z nich husí kůži, chtělo se mi zvracet a začínala jsem v jejich blízkosti panikařit.

trvalo to celkem dlouho a když pochopili, že nebude po jejich – udělali ze mě, pomluvami, školní děvku!

ale to jim nestačilo a pokračovali v jejich nechutném chování dál..

Toho nejvytrvalvejšího jsem se zbavovala rok!

Bylo to náročné, ale povedlo se! 🙂

celou situaci jsem se pak snažila nějak přejít a celkem se mi podařilo vzpomínky otupit. ale přesto, když si na to občas vzpomenu, je mi z toho pořád trochu úzko…

(ještě malé vysvětlení k tomu nařčení – V tu dobu jsem byla bez přítele a nikdy předtím jsem ani přítele neměla. Proto do teď nechápu kde vzali, že jsem děvka. Já jsem byla vždycky tak slušná, že se to dalo těžko pochopit. pila jsem poprvé v 18cti, byla jsem skoro pořád doma.. takže slušňačka až na půdu, že je mi hanba ještě teď 😀 )

sexuální obtěžování

oproti obtěžování ve škole, plácnutí po zadku na fesťáku od opilýho kluka, je tenhle zážitek mnohonásobně horší.
do konce života to budu mít v živé pamněti. budu cítit jeho studené ruce na svém těle…

bylo léto, prázdniny a já odjela na svou historicky první brigádu. bylo mi devatenáct a nikdy by mě nenapadlo, že na tu zpropadenou brigádu do smrti nezapomenu…

pracovala jsem na táboře jako uklízečka, kuchařka, pokojská, prostě takový novodobý ,,otrok“ 😀
kor za tu cenu, za kterou jsem dělala (40kč na hodinu)…
dřela jsem od nevidím do nevidím; myla jsem záchody, převlékala pozvracené povlečení a to jsem tam jela s tím, že budu dělat animátorku… celkem velký obrat k od vysněné brigády, že ano? 😀 ale šéfovala tomu mamky známá a bylo jí trapné, abych odešla, tak jsem tam musela zůstat. už kvůli mamce… ale doteď toho lituji.

prvních pár týdnů bylo fajn 🙂 děti byly zlaté a vedoucí jakbysmet 😉

pak přišel poslední týden brigády a taky poslední tábor v resortu…

bylo mi řečeno, že je vedoucí trošku úchyl, když se napil, ale nevěřila jsem, že až tak moc!
ale na druhou stranu to byl VIP tábor, který musel mít všechno, na co si vzpomněl a to bez řečí… i když nás chodili otravovat v půl noci, tak jsme museli poslechnout, jinak by z toho byl průser… takže se vždycky všechny jejich ,,výlevy“ přecházely.

dny ubíhaly a pak přišel osudný den

bylo ráno kolem snídaně a já myla po nádobí.
pak jsem se šla napít a zrovna se tam bavily kuchařky s tím úchylným majitelem tábora o obědu pro kloučka, který nemohl jíst vepřové maso… tak jsem akorát za chůze pronesla, že by mu mohly připravit třeba sóju a při tom mě odchytil ten chlap a začal mě osahávat.
držel mě násilím, nechtěl mě pustit, sahal mi pod tričko a já se mu nemohla vytrhnout.
Co hůř, celou dobu na mě kuchařky koukaly, stály vedle nás a místo toho, aby mi pomohly, tak se ještě smály!
byla to muka. přišlo mi to jako věčnost. ne a ne se vyprostit z jeho spárů… nakonec se mi to nějak povedlo a okamžite jsem zmizela do jiné místnosti, kde už byli další lidé z brigády, kteří by mi kdyžtak pomohli.

nutno podotknout, že ten pán byl úplně opilý, sotva stál na nohou, v tomhle stavu byl ale agresivní úplně nejvíc, že napadal i malé děti z tábora! Navíc měl ke dvoum metrům a já ubohých 155cm.. takže nějaká facka nepřipadala úplně v úvahu, měla jsem strach, že by mě mohl zmlátit. když bez výčitek zmlátil malé dítě, proč by to neudělal mně…? plus to byl pan VIP, takže bych si to nakonec odnesla dvojnásob..

zprvu jsem to brala spíš jako špatný vtip a netušila jsem, kolik bolesti a trápení mi to přinese..

když jsem se vrátila domů a chtěla mě mamka vzít kolem ramen, tak jsem ucukla. když mě někdo ze zadu šáhl na rameno, na záda, vadilo mi to, když to byl cizí chlap, tak mi vadilo i překročení mojí intimní zóny.. to znamená, že když se ke mně někdo přiblížil víc, než bylo vhodné – začala jsem panikařit a byla jsem úplně hysterická!
nedej bože, když mě někdo ze zadu třeba chytil kolem ramen, to jsem vážně šílela…
všichni si o mě mysleli, že jsem blázen, když můžu takhle panikařit, při takové maličkosti. ale dodnes si nikdo neuvědomuje, že jsem mohla zažít něco zlého, co si nesu s sebou.

nedávno jsem byla na svatbě kamarádky a přišel za mnou opilý chlap.. byl fakt starý (už ani zuby neměl). a stále jsem měla ten pocit, ten skoro až odpor k opačnému pohlaví. ale i když jsem z toho nebyla nadšená, něměla jsem srdce ho odmítnout a zatancovala jsem si s ním.. naštěstí byl solidní a nic si nedovoloval 😉

pak ale přišel ke stolu, kde jsem seděla s příbuznými, další opilý chlap, tentokrát mladý a ten už na mě půsbil od začátku podezřele.
po několika odmítnutích se ke mě přiblížil úplně, úplně blízko, prostě hned k židli a bylo mi najednou vážně zle… oblilo mě horko, začala jsem se klepat, bylo mi zle a chtělo zvracet, skácet se.. ten svíravý pocit, který mě sužoval byl nepopsatelný…
i těď při psaní těchto řádků se mi ten pocit vrací…
nesnesla jsem ve své blízkosti cizího muže. střízlivého vůbec a u opilého se mě zmocňovala panika a úzkost.

upřímně přiznávám, že tenhle zážitek nepřeji opravdu nikomu! ani svému nejhoršímu nepříteli ne, protože tohle vás poznamená do konce života!

já se opravdu snažím zbavit přecitlivělosti z doteků lidí, které mám ráda..
obloukem se vyhýbám slizounům a opilým mužům. ale co mi dává nejvíc zabrat je zbavení se nedůvěry k mužům…
já prostě přestala cizím chlapům věřit a za dva roky jsem zvládla přijmout jen dvě obejmutí od cizích chlapů.. jen dvě!
víte jak je to strašně těžké, když nedokážete překonat ten odpor, nenávist a nedůvěru.. A to byl jeden z nich také opilý, takže to bylo nesmírné překonávání sebe sama, abych se tam nerozbrečela..
Alespoň, že ten druhý byl střízlivý a můžu vám říct, že byl první, kterému jsem dokázala natolik věřit, že jsem při objetí nepanikařila! Jeden jediný, kterého jsem dokázala přijmout..

napsat tento článek bylo nejtěžší ze všech dosavadních článků.. ať už jsem psala o zážitcích s psychiatričkou, o anorexii.. mám připravené články o tom psychickém zhroucení, o šikaně, ale tohle bylo úplně nejhorší..

ale musela jsem to napsat, protože tahle slova mohou pomoci, můžou vám otevřít oči a přes všechno špatné, mohou být k něčemu dobré 🙂

pokud máte v okolí někoho, kdo si něčím podobným prošel, tak ho respektujte.
netlačte ho do věcí, kterých není schopný, které ještě nedokáže zvládnout 😉
hlavně mu to pořád nepřipomínejte, nepopisujte mu to, nevracejte ho do té situace, protože to je vážně to nejhorší, co mu můžete dělat. může mu to ještě víc ublížit..
a taky z něj nedělejte blázna, to mu totiž taky nepomůže..

tohle všechno se mi stalo. a bohužel mi to pořád někdo připomíná, chce, abychmu to po popisovala… a věřte mi, že to je pořád stejně těžké.

buďte, prosím, laskaví k lidem, kteří zažili peklo a nedovolte, aby si peklem museli projít znovu! ani v reálném životě, ani ve vzpomínkách.